All in one web

Tento příběh se stal mé přítelkyni a byl prvním impulsem našeho zájmu o záhady.
Mé kamarádce se narodilo čtvrté dítě, chlapec. Od chvíle, co začal mluvit, byl jiný než další tři starší sourozenci a byl zvláštní i způsob jeho řeči. Zatímco starší děti používaly běžnou hovorovou češtinu, nejmladší mluvil jenom spisovně. Starší děti měly „kamarády“, nejmladší říkal jedině „přátelé“. Starší děti šly s rodiči „do hospody na limču“, nejmladší chodil do „restaurace na limonádu“. A ve chvílích, kdy byl zaujat nějakou hrou, si povídal s přítelem Henrym. Velice brzy se zjistlo, že v domě ani v nejbližším okolí žádný Henry nebydlí. Nebyl spolužákem ani jednoho ze starších dětí, dokonce ani rodiče neslyšeli o člověku s takovým jménem. Kamarádka byla bezradná, protože když se malého zeptala, kdo je Henry, odpovídal, že žádného nezná!
Po dlouhých měsících jsme vymyslely fintu. Kamarádka se pokusí zapojit do hry s Henrym tak, aby malého nevyrušila z jeho vytržení. Nikdy nezapomenu na její vytřeštěný obličej, když mi přišla říct, že už ví, kdo je Henry. Byla úplně bílá v obličeji, když mi citovala slova malého:
„Maminko, Henry je přece můj přítel, který se o mne staral, když jste s tatínkem zemřeli“.